Portrait of the Artist
video, 3:50 min
2014
Interview by Lenka Sýkorová for the exhibition (Artalk.cz 27.5.2014)
Miroslav Hašek vystudoval obor výtvarná výchova na Katedře výtvarné kultury UJEP v Ústí nad Labem, kde nyní působí jako pedagog, současně také studoval Ateliér digitálních médií u Michaely Thelenové na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, kde je nyní na doktorandském studiu. Jeho tvorba velmi citlivě reflektuje aktuální problémy současného vizuálního umění kupř. problematiku autorství na participativních projektech, které zapojují laiky do tvořivého výtvarného procesu. Miroslav Hašek je znám svojí videoartovou tvorbou, která má již určitý rukopis založený na vizuální a postprodukční bohatosti. Aktéři jeho videí většinou demonstrují běžné úkony, které pocházejí z každodenního života, avšak obsah díla je mnohdy umocněn určitou snahou řešit skrze tuto snadně čitelnou výtvarnou formu i hlubší, niternější až existencionální obsah. Pro Altán Klamovka připravil Miroslav Hašek speciální projekt, kdy zapojil kolem osmdesáti dětí z mateřské školky na Klamovce do své tvorby. Jeho výstavní projekt tak řeší otázku autorství ve vztahu umělec-dílo, aktivní divák-spolutvůrce a v neposlední řadě pasivní divák–návštěvník galerie.
Jak bys charakterizoval svou tvorbu?
V první chvíli po přečtení této otázky, bych řekl, že nevím. Charakteristika jako hledání nějaké univerzální pravdy. Toto hledání se může jevit dosti utopicky, a proto mě právě baví. Stejně jako určité nemožnosti – snažím se udělat občas z nemožného možné – je to nekončící proces. (Třeba někomu něco vysvětlit, nezamilovat se, nebo zhubnout). Ale říct to takto, mi přijde jako klišé (je to klišé). Ale mně to zas tak nevadí. Kdybych svoji tvorbu měl charakterizovat slovy, tak by to asi byla slova jako utopie, paradox, banalita, nebo něco v tomto smyslu. A taky humor. Ten ale samozřejmě nechápu tak, že by se měl někdo u té samotné věci potrhat smíchy. Zároveň potřebuju nějakou čistotu ideje – to někdy zaměňuji za krásu. Jinak – já začínal u fotky, ale vždycky jsem chtěl dělat video a občas kreslím, nebo někoho kreslit nechávám. Já chci vždycky vyzkoušet všechno a najít pro ten svůj nápad onu formu, o které usoudím, že je v danou dobu nejlepší (to je také „artové“ klišé).
Tvoje současná výstava v Altánu Klamovka. Jak bys ji vysvětlil běžnému návštěvníkovi? Co tě na Altánu Klamovka a jeho prostředí nejvíce inspirovalo?
No to mě asi bude čekat – vysvětlovat. Ale začnu asi takto – site specific projekt. V nejobecnější rovině to je pro mě ve své podstatě úplně všechno (hlavně to teď funguje jako zaklínadlo). Já jsem si řekl, že by bylo dobrý neexhibovat se s nějakou svojí věcí, kterou „vyšmulím“ v atelieru, a pak budu skrytě očekávat, aby mi někdo řekl, že je to dobrý, že se mi ten střih nebo kresba fakt povedla a já si oddychnu, že ta výstava nebyla zas až tak trapná, jak jsem původně čekal a že se mi to zas podařilo vymyslet, a pojedu domu. Já jsem se stal pedagogem – to slovo nemám moc rád, pořád mi to zní jako něco z nemocnice. Kromě toho, že je to celý složitý („učení“, instituce, atd.), to má ale několik naprosto skvělých věcí – možnost povídat si a vzájemně se obohacovat. A často se mi stane, že někdo udělá naprosto skvělou věc, ale nikdy se to nedostane do nějakého širšího povědomí, protože jsem asi naprosto hrozný manažer, nevtírám se kurátorům a hlavně mě nikdo nezná (právě proto), tak nemám možnost prezentovat toho svého studenta. Tady jsem měl díky – zřejmě statusu (umělec) – naprosto skvělou příležitost do jisté míry vlastně zkarikovat onu frustraci, kterou jsem zmínil. Když jsem se jel do altánu „inspirovat“, tak se mi právě honily v hlavě tyhle věci. Najednou jsem narazil na mateřskou školu, která je v naprosto bezprostřední blízkosti altánu. Ta mateřská školka měla právě v tu dobu výstavu na plotě, který je kolem. Já jsem si ty kresby dětí prohlédl – byly to myslím portréty rodičů – a docela mě to dojalo. Vím, vyznívá to hrozně trapně. Ale hned jsem dostal nápad. Některý ty kresby byly totiž fakt dobrý – ještě nezkažený učiteli výtvarný výchovy. Tak jsem si řekl, že budu pracovat s tímhle místem a to doslova a vystavím kresby dětí z té školky. Měl jsem ale potřebu v tom díle být i nějak obsažený, a tak jsem se rozhodnul – nechám se „portrétovat“ před altánem. Něco jako akce, zážitek, intenzivní vzpomínka. Šel jsem do školky a poprosil jsem ty děti, jestli by chtěly – a chtěly. Tak jsem do toho zapojil asi kolem 80 dětí (celou školku). Mě na tom baví, že můžou vystavovat v galerii – a až budou chodit okolo, tak říkat, že „tady taky vystavovaly“, že z toho měly zážitek – k tomu vernisáž vychází na Den dětí. Chci, aby to byla nejnavštěvovanější vernisáž sezony!
Kresbu ve své tvorbě využíváš v rámci proměny role diváka-laika na umělce, tak je tomu i v aktuálním projektu pro Altán Klamovka. Chceš tím zpochybnit otázku autorství v kontextu participace?
Myslím, že je to v tom obsažené, ale pro mě je to něco druhotného – je to takové moc usouvztažněné k „otázkám umění“. V předchozí věci, kdy jsem jezdil za prostitutkami v ústeckých Předlicích a platil jim místo sexu za to, aby mi nakreslily „portrét“ a popsaly svého posledního zákazníka, jsem nad tím ani nepřemýšlel, přišlo mi důležité to udělat. Bylo to hrozně intenzivní a změnilo mě to. Proto to dělám a chci dělat – chci se měnit. Nelpět a nesetrvávat na nějakém principu, který mi zafungoval. Chci jít dál, i když nevím kam (to zní jak nějaká písnička od hrozný český kapely). To mi přijde dobrodružný a vzrušující a to chci – a když tím zpochybním nějakou otázku z umění, tak jsem rád, ale nedělám to primárně za tím účelem.